Jaké je to být přítelkyní/manželkou závodníka?

Můžu si za to sama, takže nemám právo si na nic stěžovat. Já bych si však stejně stěžovat nechtěla. Mám ráda vůni spáleného benzinu, testosteronem nabitou uličku před boxy i silné emoce, kterých je prostředí automobilových závodů plné.

A jak jsem to myslela, že si za to můžu sama? Být bláznem do aut je u holky (podle mě) třeba při seznamování výhoda. Obvykle jsem neměla problém s tím, že by na prvním rande nastalo trapné ticho. S manželem jsme se seznámili, když jsem „zvedla hozenou rukavici“ od neznámého týpka v BMW, který chtěl porovnat sílu svého šestiválce s přeplňovaným pětiválcem neonově zeleného, vyzývavě vyhlížejícího testovacího Focusu RS. Skončilo to tak, že jsme zaparkovali vedle sebe v podzemních garážích a zjistili, že už jsme několik let sousedé, ale do té doby jsme se nikdy nepotkali. Trapné ticho rozhodně nehrozilo a naše seznamovací konverzace byla hovory o autech a závodech doslova prošpikovaná. Tehdy jsem začala jezdit Miata Cup, jela jsem totiž na vlně kultu Mazdy MX-5 a vyrovnané závody byly skvělou příležitostí, jak si tohle maličké, roztomilé, ale i jízdně okouzlující autíčko naplno užít. Netrvalo dlouho a můj tehdejší přítel a nynější manžel si koupil MX-5 také a začal závodit. Skutečnost, že ho automobilové závody rychle pohltily, pro mě nebyla nijak překvapující…:-)

Je třeba si uvědomit, že muži v sobě stále mají zakořeněné ty „lovce mamutů“, potřebují se poměřovat s ostatními samci, dokazovat si své schopnosti, překonávat své možnosti. Aby si úspěchu vážili, potřebují pro jeho dosažení potit krev. Pokud si to uvědomíte, odpadnou otázky typu „Fakt nechápu, proč to děláš, když každou chvíli říkáš, že je to děsnej masakr?“ Ano, únava, vyčerpání i pocity marnosti k tomu patří, stejně jako stavy manické radosti a štěstí. To vše se na vás přenáší, to vše musíte umět „správně“ prožívat. Únavu nemít, strach a starost na sobě nedávat znát, depresivní stav potlačit a naopak působit optimisticky, radost prožívat naplno. Že chlapi nebrečí? Slzy v očích, ať už ze vzteku či radosti, nejsou v emocionálně vypjatém prostřední automobilových závodů ničím výjimečným. A je to tak správně, nikdo to nepovažuje za slabost!

Pokud váš přítel či manžel závodí (a vlastně je nakonec úplně jedno, jestli jde o automobilové závody, nohejbal nebo závody s modely letadýlek), nechte se vtáhnout do děje i vy, něco se o dané disciplíně naučte, sdílejte s ním radost, podporujte, fanděte! Vylepší, prohloubí to i váš vzájemný vztah.

Než jsem začala pracovat na tomhle příspěvku, napsala jsem si slova, která mě jako první napadnou, když se řekne „manželka závodníka“. Ta slova byla: stres, radost, psycholog, trenér, máma a starost. Ta slova na první pohled nemohou společně tvořit žádnou mozaiku, ve skutečnosti je jimi však řečeno vše. Povídala jsem si o tom i s Míšou Maňovskou (pamatujete na rozhovor Jedna řídí, druhá jí do toho kecá?). Ona sama závodí, její dcera závodí a zároveň je bývalou manželkou slavného továrního jezdce Audi a pětinásobného vítěze závodu 24H Le Mans. Není tak divu, že celou tuhle „problematiku“ popsala z mnoha úhlů a tak krásně, že nemám co dodat…

„Manželka či přítelkyně závodníka musí mít pevné nervy a silné srdce jako vrcholová sportovkyně, aby zvládla strach, fandění a zároveň působila klidným dojmem před člověkem, jehož miluje a nechce ztratit – před SVÝM ZÁVODNÍKEM. Já osobně znám pohled hned ze tří úhlů – přítelkyně závodníka na okruhu, maminka závodnice motokáry a sama závodnice v rallye! Tím, že jsem sama závodnice, dobře znám situace vznikající na závodní dráze, tlak týmů a sponzorů, ale třeba i nebezpečí náhlé změny počasí, jež zásadně ovlivňuje přilnavost pneumatik vozu k asfaltu. Asi i proto jsem vždy prožívala větší strach, neboť jsem si vše dokázala představit. Jako přítelkyně jsem pro svého závodníka fungovala i jako parťák a kamarád, co vyslechl všechny trable s autem či gumami a pomáhal najít řešení, ale zároveň jako dobrý psycholog, který uměl poradit, uklidnit, pochválit a posílit sebevědomí do dalšího závodu s časem. Důležité pro mne bylo a je vytvořit pohodu před startem. Vzájemný oční kontakt a mrknutí pro štěstí byl důležitý soukromý rituál nejen pro přítele, ale hlavně pro dceru! Nikdy jsem jim nesměla dát najevo, že mám o ně strach a těším se na objetí v cíli! Horší to ovšem bylo, když závodila dcera – to mi strachy mateřské srdce tlouklo tak rychle a hlučně, že to museli všichni slyšet i přes burácející motory. Zatnu pěsti tak, že si zaryju nehty do kůže, a během závodu s nikým nemluvím a sleduji trať, monitory a časy z jednotlivých úseků. Když Isabelle projede cílem, mám potřebu ji v objetí rozmačkat. Po závodech je zároveň důležité vyslechnout a probrat zážitky z každého metru závodní trati.
Já osobně si myslím, že je fajn být ve dvou v dravé benzinové džungli a vědět, že ten druhý vám rozumí a fandí vám. Ve dvou se bojuje líp. :-) Při trénincích se stáváte diagnostičkou, expertkou na zvuky motorů a znalkyní závodní stopy včetně brzdných bodů, znalost směsí gum je taktéž nutná. :-) Postřehy ze závodních tratí pak popravdě pro vlastní bezpečnost využívám i v běžném provozu. A v neposlední řadě, jako přítelkyně či žena závodníka musíte být i velká bojovnice a hlídačka, neboť fanynky dokážou až nemožné kousky, aby se dostaly do blízkosti závodníků a některého z nich získaly pro sebe!“

Nezbývá než popřát pevné nervy a hodně úspěchů vám i vašim závodníkům! :-)