Reportáž: Na skok na Istrii…

15.6.2015 Veronika Petrů Autovýlet, Tohle musíš zkusit! 0 komentářů

K chorvatskému Jadranu letos zase zamíří až milion Čechů! Většina pak vlastním autem. My jsme si s kolegy poloostrov Istria projeli v předstihu, a tak pro vás, které o dovolené v této oblíbené destinaci uvažujete, máme mnoho čerstvých postřehů, rad a tipů.

Variant automobilových cest k jižním mořím je celá řada. Zásadní pro volbu trasy je samozřejmě místo, odkud vyjíždíte. Kompletní přehled najdete zde. Slunečné počasí a naše přesvědčení, že i cesta může být cíl, hovořily pro „vyhlídkovou“ trasu, která se současně řadí mezi nejkratší a také levné. Není z nejrychlejších a vyhoví těm, kteří při cestě na jih chtějí i něco vidět.

Pátek: Míříme na jih

I cesta může být zážitek

Prahu jsme opustili v půl šesté ráno a zvolili jsme směr na Písek a České Budějovice. Na Istrii z Prahy jedna z logických tras. Nejspíš i díky časnému startu jsme první menší zdržení zažili až na okruhu v Českých Budějovicích. Pokračovali jsme na Linec a pak se vydali „vyhlídkovou“ trasou přes hory na Klagenfurt.

Za Lincem uhnete z dálnice A1 na Graz (A9), kterou opustíte na sjezdech na Klaus (hrad) nebo nejpozději na Windischgarsten. Pokud byste tak neučinili, platili byste tunel Bosruck (5 eur). Po silnici č. 138 překonáte Phyrnpass a kocháte se upravenou krajinou s horskými štíty a očím lahodí čistá městečka a zemědělská krajina. Za Liezenem se můžete vrátit na dálnici A9, kterou opustíte po necelých 20 km na Trieben (před Grazem další tunel Gleinalm 8,5 euro), za nímž po silnici č. 114 překonáte další horský pas (Hohentauern 1274 m n. m.).

Ze silnice č. 114 můžete uhnout vlevo na další „jedničku“ č. 317 na St. Georgen a přes Perchauer Sattel (995 m n. m.) míříte na Klagenfurt. Jedná se o kvalitní silnice, kde nejsou kolony, ale může vás pozdržet kamion. Rychlejší a kratší je však zvolit odbočení vpravo na Judenburg a přes Obdach se dostat na dálnici Graz – Klagenfurt. Při projíždění zdejšími upravenými vesničkami nejspíš neodoláte stejně jako my možnosti najíst se v některé z restaurací. Oba obědy v restauraci Zum Brauer na náměstí v Neumarktu přišly i s pitím na 20 euro.

Z Klagenfurtu jsme použili „starou“ trasu přes Loiblpass, která dříve představovala v létě i díky kolonám postrach zejména pro karavanisty. Dnes je trasa málo frekventovaná, ale serpentiny a úžasné výhledy zůstaly. Navíc jsme ušetřili platbu za tunel Karawanken. Na slovinské straně v prodejně Kompas nám velmi nerudný pán za pultem prodal slovinskou dálniční známku (týden/15 euro). Pokud ji nemáte z Česka anebo jste ji nekoupili na rakouské čerpací stanici v oblasti Klagenfurtu, tak je to poslední příležitost, protože za celých 20 kilometrů sjíždění z hor ke slovinské dálnici jsme nepotkali jedinou čerpací stanici, kde by se dala koupit. Problém to může být zejména při noční jízdě. Odvážní by mohli risknout koupi na první dálniční čerpací stanici před Lublaní, která se nachází ještě před prvním kontrolním stanovištěm. Slovinci někdejší mýtnice využili ke kamerovým kontrolám a zpomaluje se tam na 60/40 km/h.

Dálnice kolem Lublaně byly kolem poledne již docela plné. Za městem byl už provoz mírnější. Kdo ušetří čas nebo má rád jeskyně, tak během některé cesty na Istrii jistě neodolá návštěvě Postojnou jamy. V sezoně však nespoléhejte na to, že přijedete a hned půjdete do jeskyně, prohlídky bývají vyprodány! Raději si obstarejte rezervaci. Na hraničním přechodu mezi Slovinskem a Chorvatskem jsme poprvé na cestě zažili kontrolu, ale pohled na české občanky byl krátký a průjezd rychlý. V sezoně však počítejte se zdržením.

Místo na dálnici A9 (Istrijský ypsilon) jsme zvolili pobřežní trasu s odbočením do přímořských městeček Umag a Novigrad. V nich nás v centrech docela šokovaly sazby za hodinu parkování (až 30 kun za hodinu, tj. až 110 Kč). Příjemnější překvapení připravila recepce komplexu Lanterna, která rozlehlostí a moderností připomněla spíš příjezd k velmi kvalitnímu hotelu.

Před dvacátou hodinou jsme dorazili do svého cíle v Poreči, kde se naší základnou na dva dny stal krásný hotel Grand Palazzo, který můžu vřele doporučit. Na cestě jsme byli tedy téměř 14 hodin, což ovšem způsobily pracovní přestávky a zdržení při focení. Zvolená trasa se v pohodě dá zvládnout za devět a půl hodiny.

Sobota: Istrie

Antika, olivový olej a letadla

Sobotní ráno nás přivítalo sluncem a snídaně ze švédského stolu absolvovaná na terase hotelu Grand Palazzo s výhledem na moře skutečně neměla chybu.

Odjezd úderem osmé hodiny: letem světem jsme se rozhodli v dalších dvou dnech mapovat istrijskou nabídku, mořem počínaje a agrofarmami konče. Míříme do největšího istrijského města Puly (60 000 obyvatel). Rychleji bychom tam byli po dálnici (Banderna – Pula/13 kun), ale trasa podél pobřeží je zajímavější a pestřejší.

Před Vrsarem jsme neodolali podívat se na místní letiště, kde bychom si za normální situace mohli zaplatit vyhlídkový let. Deset minut na nejkratší trase přijde na osobu jen 140 kun, tedy pětistovku. Za plato ryb pro dvě osoby bychom dali v restauraci stejné peníze. Letiště Vrsar však okupovali účastníci Redbull Airshow Race, což jsme jim odpoledne při pohledu na trénink rádi odpustili. Mimochodem, Martin Šonka skončil v neděli druhý!.

Pokračujeme k Limskému zálivu, kde odbočujeme ke zdejší rybí restauraci. Tuhle cestu si ale může ušetřit ten, kdo netouží po rybích hodech ani výletu lodí. Z Limského zálivu tu moc neuvidíte, chce to tu plavbu lodí nebo vyhlídkový let.

Další plánovanou zastávkou je městečko Bale. Cestou potkáváme několik policejních hlídek a říkáme si, kolik jich tu asi bude v sezoně. Pak si uvědomujeme, že míjíme Rovinj a že je to kvůli airshow. Policisté ale ani v sobotu, kdy byly jen tréninky, nelelkovali. Často jsme v jejich rukou zahlédli i radarovou pistoli.

Bale je malinkaté, ale zachovalé středověké městečko, zabydlené různými obchůdky. Po zaparkování (zdarma) obcházíme po zdejších kružnicích za hradbami po zajímavých zákoutích. Kousek od kostela objevujeme krámek s olivovým olejem. Stěna plná diplomů. Majitelé nabízejí ochutnávku. Ze zázemí přinášejí pět lahví olivového oleje. Nejprve dostáváme poučení, že se olej uskladněný při 15 stupních musí v kalíšku v zavřených dlaních zahřát a zamíchat, pak přivonět a ochutnat. O každém vzorku se dovídáme, k čemu se tento olej hodí, jak se liší od jiných. Mimo jiné třeba tím, že z metráku některých oliv je 15 l oleje, z jiných jen polovina. Majitel říká, že má nyní 800 stromů v okolí Bale, kde zdejší půda poskytuje olivám a oleji specifickou chuť – o něco pikantnější než z jiných zemí. Plánuje vysadit dalších 1000 olivovníků.

V Pule míříme k přístavu, od něhož nedaleko se nachází zdejší pýcha a hlavní turistický magnet: antický amfiteátr. Obavu z parkování rozptýlí údaj na automatu: hodina za 4 kuny a volné místo přímo před ním! V sezoně možná zdraží, hlavně se asi nenajde tak snadno místo. Amfiteátr prohlížíme jen zvenčí a nejde nám o těch 20 kun za vstupné, ale o čas. Navíc zvenčí skrz oblouky vidíme takřka totéž. Projíždíme městem a zastavujeme u dalších historických „taháků“ (vítězný oblouk z antiky, mariánská katedrála aj.).

Z Puly míříme do Medulinu, který je jakýmsi jejím turistickým zázemím. Zdejší mělká zátoka obklopená staršími i zcela novými hotely láká především rodiny s dětmi – po kolena či po pás lze jít stovky metrů. U veřejné pláže najdeme i parkoviště, dosud bezplatné, ale v sezoně je zdarma jen na zastavení na 10 minut. Kapacita byla už nyní zkraje sezony využita na sto procent. Dospělí dávají přednost koupání ze skalek poloostrova Kamenjak (kemp) nebo zamíří na poloostrov Premantura. Jedná se však o přírodní rezervaci, takže při každé jízdě k moři platíte vstupné.

Při zpáteční cestě popojedeme kousek po dálnici. Istrijský ypsilon je zde čtyřproudý, ale povolená rychlost jen 110 km/h. Hodně jedeme zářezy v krajině, takže nic nevidíme. Rádi tedy odbočíme na Vodnjan. Za 8,5 km platíme jen tři kuny. Vodnjan je takovým pustým a zakletým městečkem. Domy v centru leckdy opuštěné, často už bez střech, pusto a prázdno. Za návštěvu právě kvůli své pozoruhodné atmosféře opuštěnosti stojí. Ve všední dny bude žít víc, ale stejně je to město jako zakleté…

Posledním sobotním cílem je Rovinj, fotogenická svým pyramidálně zastavěným centrem korunovaným kostelem s věží přístupnou veřejnosti. Máme trochu obavy, Redbull Airschow Race přilákala tisíce návštěvníků. Parkování tady mají v zónách dvě a tři jen za pět kun na hodinu, ale místo nacházíme dokonce zdarma ve vilové čtvrti nedaleko centra. Objevujeme i místo na zídce, odkud můžeme pozorovat tréninkové lety, a přeplněno není ani na stráních pod kostelem. Platíme si vstup i na věž (20 kun/osoba) a absolvujeme cca 175 schodů (dřevěných, každý originál, každý jiný).

Cestou zpět si mapujeme vinné, olivové a cyklistické stezky a také se zajímáme o možnost nákupů. Kromě velkých supermarketů Plodine a Konzum tu můžete navštívit i Kaufland. Otevírací doba skoro jako u nás. Sedm dní v týdnu, obvykle 7 až 21 h.

Ulice Poreče v sobotu byly mnohem zaplněnější než o den dřív – zjevně přijeli hosté, kteří první červnový týden už považují za vhodný k rekreaci u moře. Restaurace ovšem přeplněné ještě nejsou, takže „chytači“ před nimi se činí a leckdy i slibují aperitiv nebo kávu zdarma. Ceny jídel jsou všude plus minus stejné, těstoviny od 35 kun, jídla s masem od 50 kun. Porce veliké, masovou mísu pro dva za 150 kun například nelze ve dvou sníst. Poreč si zaslouží důkladnou prohlídku, vždyť město bylo jeden čas zdejší metropolí.

Neděle: Vzhůru do vnitrozemí a pak domů

Aquaparky, památky, umění

Den odjezdu jsme nejprve věnovali mapování možností koupání. Nejdřív jsme zjišťovali, jak je to v Poreči (kromě městské pláže) s koupáním. Kousek od centra nacházíme modernizovanou pláž Brulo (2013, nositelka modré vlajky), která kromě zázemí s občerstvením má i nafukovací atrakce pro děti a vedle typických kamenných plat na opalování i vstup z navezených oblázků. Pro děti je zde „bazén“ spojený s mořem. Kvalitní zázemí. Jen jemný písek zde chybí, ten je v Chorvatsku vzácný.

Další koupací cíle jsme zvolili na pevnině. Nedaleko Poreče letos otevřeli druhý aquapark na Istrii. Aquacolors na billboardech sliboval zahájení v květnu 2015. Posléze jsme zjistili, že slavnostní zahájení se konalo den před naší návštěvou, ale pusté parkoviště moc naděje na koupání nedávalo. Vstup byl totiž od 10 h. Čekat jsme nechtěli a nemohli, zamířili jsme tedy do dalšího aquaparku, o dva roky starší Istralandie. I zde bylo pusto, ale z jiného důvodu: provoz letos zahajují 6. června. Oba aquaparky končí v polovině října a mají jen venkovní bazény a atrakce.

Jako poslední zastávku na Istrii jsme naplánovali Motovun, ale cestou jsme se ještě stavili na jedné farmě, u jeskyně s muzeem traktorů a také absolvovali ochutnávku u vinaře Moreno Ivančiče, který má svůj sklípek hned u hlavní trasy mezi Novigradem a Motovunem. Velmi dobrá malvazije, navíc sedmička od 45 kun, tedy zřetelně levnější než podobná značková vína ve vinotékách ve městech. Zamířili jsme i na další olivovou farmu. Známou značku Ipša jsme však neochutnali, ačkoliv zde mají otevřeno od pondělí do neděle. Právě 31. května totiž bylo výjimečně zavřeno. Trochu jsme žehrali, že je nenapadlo tuhle informaci dát také dole pod kopcem na ukazatel, kde se odbočuje na uzoučkou asfaltku (2 km) do vesnice.

Odpovídající tečkou za naším istrijským programem učinila návštěva Motovunu. Novinářské průkazy nám umožnily minout odstavné parkoviště na úpatí, ale cestou ke kamenem vydlážděné ulici mezi domy Motovunu jsme litovali reportážního Rapida. Vzhledem k opravě silnice jsme jeli po šotolině a kamenech. Dostali jsme se i za místním řemeslníkem přes takové ty vysouvací patníky až na horní parkoviště u hradeb a po prohlídce místních památek a krámků, které nabízejí vesměs původní řemeslné výrobky a umělecká díla, jsme se s obavami vydali dolů. Patník sice blokoval výjezd, ovšem domácí řidiči nám ukázali, jak se to dělá. Stačilo najet na chodník a patník se dal minout… Symbolické loučení s Chorvatskem, pravidla se až tak stoprocentně nedodržují.

Klikatá cesta zpět

Istrii jsme opustili přes hraniční přechod Požane, před kterým od Buzetu probíhala velká oprava silnice s řadou průjezdů na semafory. Lze však předpokládat, že do hlavní sezony by zde mohla být rekonstrukce dokončena. Většinou zbývalo jen položit horní vrstvu asfaltu. Před Lublaní nás chytla pořádná bouřka.

Na závěr reportáže jsme projeli Slovinskem napříč k Mariboru. Slovinské dálnice jsou dobré, nicméně za Lublaní existují úseky, kde se opravuje, a jak v pracovních dnech, tak při víkendovém přesunu turistů lze očekávat problémy.

Vyzkoušeli jsme objízdnou trasu, která se využívá kvůli tomu, aby se nemusel platit krátký úsek dálnice od hranic s Rakouskem k Mariboru a Ptuji, pokud jedete na jih Chorvatska. Podrobný návod na objetí dálnice z obou stran zde (včetně dvou alternativ).

Rakouská dálnice A2 měla směrem na Vídeň některé úseky zúžené (2+2) kvůli opravám. Tam se můžete v hustém provozu zdržet, ale to nás nepostihlo. Zaskočila nás ale proměna dálničního občerstvení ze samoobsluh na restaurace s obsluhou. Ze tří před Vídní jedna uzavřena, další dvě nabízely kromě studeného pultu a polévek také jídla na objednání. Za Vídní Rakušané postavili značnou část dálnice na Brno a průjezd po D1 po desáté večer bývá přes všechna omezení také hladký. Home sweet home. :-)