Její design nemusí sednout každému, mě však přijde šik.
Její design nemusí sednout každému, mě však přijde šik.
Do jednoho auta je svedla víceméně náhoda, dnes jsou výborné kamarádky. Michaele Maňovské a Kateřině Blahoutové jsou auta a motorsport prostě osudem. Kdo by to do těhle krásných, sympatických a usměvavých holek řekl, že? :-)
Dáma s krásným monogramem MM má se závody bohaté zkušenosti. Milovnice bulvárních informací bude jistě zajímat, že je bývalou manželkou Franka Biely, slavného továrního jezdce Audi a pětinásobného vítěze závodu 24H Le Mans, se kterým má dceru Isabelle. Moderuje televizní motoristický magazín Auto Moto Revue a občas si odskočí zadriftovat. Katka Blahoutová se v závodnickém prostředí díky svému tatínkovi pohybuje od teenagerského věku, kromě rychlých aut miluje cestování, hudbu, dějiny umění a ráda čte. Jako manažerka závodního týmu specializujícího se na mezinárodní vytrvalostní závody je velmi vytížená, přesto si holky udělaly čas a zašly se mnou Na kafíčko.
MM: Stane se to tím, že obě milují rychlá auta z jiné strany – jedna řídí vlevo a přitom poslouchá tu z pravé, co umí číst v mapách a diktuje jí trať. A pro obě je benzin v burácejících motorech balzám nutný k životu. :-)
KB: Přesně tak, obě milují vůni benzinu, řev motorů, adrenalin v krvi a každá chce dělat to své – jedna řídit a ta druhá jí do toho kecat. :-)
KB: Oproti našim začátkům, kdy jsme opravdu byly rarita a lidé byli velmi zvědaví, co jsme vlastně zač a jestli vypadáme víc jako chlapi nebo jako ženské, se rallyové prostředí velmi změnilo. Bylo období, kdy se s ženskými roztrhl pytel a byla jich třetina startovního pole. Dnes jich je spousta na mateřské, po ní se již moc nevrací a řady prořídly. Na druhou stranu je stále plno mladých děvčat, která tento sport láká.
MM: Je znát, že v českém, ale i světovém rally dámských posádek přibývá. Smíšená posádka, kdy naviguje žena, už není vůbec žádné překvapení, naopak je to běžné. Nejen proto, že navigátorky jsou váhově lehčí, ale mají i vyšší hlas, který udrží řidiče v pozoru.
MM: Nás dvě dal dohromady náš společný známý pan Petr Čečil v roce 2001. Jinak já byla v rally už od roku 1985 jako svačinářka, myčka oken a i mechanička. :-) Na horké sedadlo (tak se říká sedačce spolujezdce) jsem si sedla poprvé v roce 1989.
KB: Přesně tak. Jednoho dne mi zavolal Petr Čečil, pro mne naprosto cizí člověk, že shání spolujezdkyni pro jednu „paní“, která chce závodit, ale nechce poslouchat chlapa. Napřed jsem si myslela, že to je žertík kamarádů/závodníků, ale na první schůzce jsem se přesvědčila, že je to pravda. A bylo to setkání na první dobrou, musím říct. V prostředí závodů se pohybuji od svých 17 let, napřed jako doprovod a catering mého tatínka, a když jsem dozrála do věku řidičského průkazu, posadil mne vedle sebe do auta.
MM: Bohužel s financemi je to horší a horší. A naše zkušenosti a dlouholetá praxe v závodech nás posunuli v závodních týmech na jiné posty – manažerek a instruktorek. Ale společné závody si nikdy nenecháme ujít a doufáme, že se spolu ještě sklouzneme. :-)
KB: Dostala jsem úžasnou nabídku od Tomáše Minibergera, majitele závodního týmu RTR projects, specializujícího se na vytrvalostní okruhové závody na mezinárodní úrovni, abych jejich tým vedla, a taková nabídka se prostě neodmítá. Sice je to pro mne trochu odlišné prostředí, ale stále se stejnou vůní spáleného benzinu! Navíc je to tým báječných lidí a skvělých kamarádů, kteří táhnou za jeden provaz a jsou velmi úspěšní. Takže můžu pyšně říct, že jsem manažerkou velmi úspěšného závodního okruhového týmu. :-)
MM: Ano, přijala jsem s radostí a i s otevřenou pusou nabídku od Martina Jansi z Action racing teamu a hned jsem s nimi vyrazila na závody– driftovat v Rakouském mistráku. Jsem ve třídě čtyřkolek A4 – jako jediná žena z 11 aut a skončila jsem celkově pátá.
MM: Okouzlila nás nejen tato rally, ale i Fiat 500 z roku 1970, se kterým jsme závod jely. Konečně jsme si během závodů vychutnávaly krajinu a mohly se jí kochat. I při těchto závodech je důležitá souhra posádky a opět zde velí Kačka – spolujezdec. Je to na přesnost na setiny sekundy (tzv. setinová rally) a ne na rychlost.
KB: Rallye South Bohemia Classic v Českém Krumlově byl opravdu velmi povedený závod, který nás obě nadchl a moc jsme si ho užily! Je to naprosto odlišné od klasické rally, jedete na přesnost a čas hraje úplně jinou roli. Nejde o nejrychlejší čas, ale o desetinky vteřin.
MM: Rally je nejtvrdší motoristická disciplína, jede se nejen na asfaltu, ale i v bahně nebo v lese. No a to nevydrží kdekdo, tudíž já osobně si myslím, že v rally je víc lidí do deště i do nepohody. A víc si závodníci v různých situacích ochotně pomáhají. Okruhy jsou hodně načinčané a čisté v boxech plných hostesek a dam na podpadcích a závodníci jsou jak princové, neboť skoro na vše mají mechaniky – jen WC musí zvládnout sami. :-) A je zde velká finanční rivalita a každý je zavřený ve svém boxe.
Drifty v Rakousku jsou krásné – musím říct nejen různorodými tratěmi v krásně zelené hornaté přírodě, ale i vřelým až rodinným přístupem všech zúčastněných i organizátorů! Úžasný nápad je, že ten, kdo skončí v závodě poslední, vyhrává za potlesku a úsměvů soupeřů věnec buřtů a pivo, aby to nevzdával a posílil se na další závody. Já jsem ho vyhrála – hned na prvních závodech a věřte mi, že mě to motivovalo k lepším výsledkům. S plným žaludkem a úsměvem na tváři jsem hned měla chuť přijet na závody znovu. :-)
KB: Pro mne je a vždy asi bude nejlepším a nejadrenalinovějším sportem rally. Kdo jednou zkusí, už nechce jinak. :-) Je to o souhře dvou lidí, o emocích, spolupráci, koncentraci, vzrušení, adrenalinu a společné radosti, když se daří. Oba se navzájem potřebují a musí si věřit. A když si lidé sednou jako my s Míšou, je to navíc o přátelství na celý život!
Okruhy jsem dřív vnímala jen jako kroužení dokola po asfaltu. Okruháři prominou, ale bylo to tak. Poté, co jsem začala jezdit s našimi kluky a sama měla možnost si na okruhu zazávodit, musím říct, že soustředit se 100 minut v kuse mezi další skoro stovkou aut, nemít kontakt a jezdit výborné časy, je opravdu velice náročné. Ale na rozdíl od rally je to sport individuální, mně by tam ta Míša chyběla. :-)
MM: Začátky byly krušné – koukali na nás jako na modelky a spíš jsme v nich probouzeli elementární mužské pudy než strach z ostudy, že budou za námi. :-) Ale pak viděli, že to myslíme vážně, umíme řídit i číst mapy, víme kde a co tankovat a samy si vyměníme i kolo! A začli si už hlídat časy. Od momentu, co jsme začaly jezdit s Mitsubishi EVO VI o síle skoro 400 koní nás i pochválili a zatleskali. A uznávají nás obě jako rovnocenné soupeře – soupeřky.
KB: Pamatuji si, jak na nás na jedněch z prvních závodů koukali jak na UFO, když zjistili, že ve startovní listině jsou dvě holčičí jména. Jednu dobu to bylo i o tom, proč nesedíme doma nebo nejsme radši u plotny, protože tenhle sport holky prostě nedělají. Postupem let jsme si u kolegů vybudovaly respekt a musím říct, že jich bylo hodně, kteří nám pomáhali.
MM: Já si myslím, že se k autu chováme citlivěji – více šetříme techniku a věci řešíme víc rozumem než agresivitou a posloucháme rady zkušených. A velkou nevýhodu máme my ženy, když se musíme jít na čas rychle vyčůrat v závodní kombinéze s nehořlavým prádlem – otočení ke stromu nám nestačí. :-) A hlavně, když závodí žena a má k tomu děti – musí si nejdřív zorganizovat hlídání a pak odjet – chlapy tohle neřeší – sednou do auta , rozloučí se a jedou.
KB: Jsme váhově lehčí, hezčí, voňavější a máme úhlednější rozpis, takže všichni chtějí opisovat. :-) Na druhou stranu mají ženské větší zodpovědnost a jsou citlivější k autu. Ještě jsem nezažila ženskou, které by se zatmělo před očima, jela hranu a přerazila první strom, který potká. Ženy jsou prostě opatrnější.
MM: Musí mít v první řadě řidičský průkaz, pak si musí udělat závodní licenci a následně se ponořit na úkor svého soukromí do moře zvané motorsport. Sbírat informace o autech, technice, rozpisech a hlavně se nebát na cokoli zeptat a nebo s klukama mechanikama montovat.
KB: Určitě se v první řadě přihlásit do rally školy, kde se seznámí podrobně s věcmi kolem závodů, pravidly, řády, naučí se psát rozpis, vyzkouší si, zda ho stíhá číst, naučí se počítat čas, jak si počínat v případě nehody a plno jiných dalších věcí. Pak už jen sehnat skvělého řidiče/řidičku jako já a má vyhráno. :-)
MM: Mimo závodění se věnuji moderování motoristického pořadu Auto Moto Revue na ČT2, organizuji výstavy aut a momentálně i navrhuji a organizuji rekonstrukci starého domu pro mladý manželský pár. Také renovuji další Fiat 500 pro naši druhou dámskou posádku. Dojde na souboj maminy s dcerou. :-) A zbytek času bohatě vyplní rodina a manažment domácnosti, kuchyně a nákupů. :-)
KB: Když nejezdím s kluky po závodech, pracuji jako event manager a připravuji různé akce pro firmy i jednotlivce. To znamená, že práce tvoří většinu mého času. A jestli se ptáš na volný čas mimo práci, tak pokud nějaké volno mám, tak doháním chybějící spánek.
MM: Každá z nás se chce cítit bezpečně a mít i prostor pro děti, kočárky, nákupy a i domácí mazlíčky. My ženy jsem rodinné taxikářky a vozíme děti do školy a na kroužky, tudíž si zasloužíme bezpečné auto pro naše poklady. Milý Ježíšku, můj sen je bílé kombi Audi A6 Quattro 3.0 TDI .
KB: Možná tím nenadchnu mužskou část čtenářů autokabelky.cz, ale miluju velká auta a můj vysněný vůz je Range Rover Sport (model rok 2010/11) v bílé barvě. Krásný, obrovský, elegantní, pohodlný a hlavně bezpečný vůz. Naskládáš do něj početnou rodinu, psa, děti, důchodce, kola, kočárek, lyže, brusle, půlku obchodního domu k tomu a ještě ti zbyde prostor. V případě nehody sedíš výš, takže možnost úrazu je nižší než u malých aut. A se silným motorem i takto velké auto jede velmi rychle. Měla jsme možnost v něm jezdit a byla to láska na první pohled! :-)
